Jedním z nosných pilířů hry je její prostředí. Apokalyptický Londýn na první pohled zkrátka ohromí. Není divu, že si autoři vybrali toto starobylé město. Volba na britskou metropoli nepadla jen díky unikátnímu křížení moderní a viktoriánské architektury, ale především díky tomu, že zde našel opodstatnění podzemní svět – takřka stejně velký jako ten venkovní. Jedná se o spletité londýnské metro, jehož tunely jsou ideálními dungeony a zastávky dobře rozmístěnými centry odporu, kde může hráč po náročné šichtě, spočívající v plnění rozličných úkolů, vydechnout, nakoupit si výbavu, probrat nasbírané předměty, zkombinovat je a v neposlední řadě si u označených osob vyzvednout další questy. Vše, až na tyto stanice, je ve světě Hellgate náhodně generováno. Překvapilo nás, že nejde pouze o jinak rozmístěné ulice, popřípadě proházené tunely v podzemí. Často se liší i styl prostředí. Těžko se to popisuje, ale již nyní můžeme prohlásit, že ani po několikerém rozehrání nebudeme narážet na známé konstrukce. Dokonce i úkoly nejsou striktně seřazené za sebe. Obtížnost sice stále stoupá, to však nebrání v jejich rozličném prohazování či dokonce vyškrtávání. V závislosti na generátoru, ale i hráčových činech totiž může dojít k tomu, že některé postavy podruhé nepotkáte, jiné zase přibudou.
Aniž by měla zápletka stavící na pekelné invazi v akčních RPG kdovíjakou důležitost, nestaví ji ve Flagship Studios na vedlejší kolej. Pochopitelně nenarazíme na sáhodlouhé rozhovory s mnoha morálními volbami, to však neznamená, že její vyprávění nebude intenzivní, mnohdy napínavé, a co hodnotíme jako velké plus – je dobře zakomponováno do příběhových questů. Ty nestojí jaksi mimo a neplníme je jen proto, aby měl příběh nějakou příležitost se posunout, ale jsou smysluplným způsobem zakořeněny v ději. Přes značný faktor náhody jsme po dobu asi půldruhé hodiny hraní měli pocit, že to, co děláme, má nějaký význam.
Z toho pochopitelně plyne i zajímavost jednotlivých úkolů. Ty nejdůležitější, jichž jsou zhruba tři desítky, jsou pochopitelně pevně dané (ve smyslu, že se příliš nemění jejich průběh, zmíněné pořadí klidně může). Díky tomu nedochází k přehnané podobnosti. Naopak – Hellgate by měl originalitou úkolů skutečně překvapit. Vyzkoušeli jsme si misi v mozku šíleného vědce, jehož alter ego se roztrojilo do formy tří tříd postav, jež má hráč zpočátku na výběr. Nebo jsme se zúčastnili velkolepé bitvy ve vypuštěném korytu řeky Temže, kde se zbytky lidstva bránily proti drtivé invazi pekelníků. Nejdůležitější úkoly jsou obvykle zakončeny bojem s bossem, tedy hodně vypečeným, zpravidla i fyzicky několikrát větším protivníkem. Na některé z nich narazíme i ve vedlejších misích, přičemž pouze celkový počet těch opravdu nejvýznamnějších se vyšplhá na čtyřicet. Nechybí tu ani o něco menší, ale stále hodně tuzí nepřátelé, kteří svou významnost podtrhávají tím, že se na rozdíl od běžných monster objevují méně často.
Stejně jako mají kasty nepřátelé, mají je i předměty. Potěšilo nás, že i za relativně krátkou dobu hraní jsme našli slušné množství opravdu použitelné a zajímavé výbavy. Některá se sice nehodila do krámu templáři, za něhož jsme hráli, protože ten si libuje především v práci s chladnou ocelí, nikoliv hojně se vyskytujícími palnými kousky. Zatímco běžných zbraní jsou všude tuny, vzácnějšími, jež jsou zvýrazněny barvami, se šetří, aby pro hráče bylo stále zábavné se za nimi pídit. Nechybí nejluxusnější kusy, jichž naleznete třeba pět za celou hru, ale zato s nimi možná vydržíte až dokonce, setové předměty, které dostanou nový rozměr v případě, že posbíráte celý komplet a možná nejvíce si vyhrajeme se socketovatelnými zbraněmi a brněním. Ty se doplňují bonusy přinášejícími esencemi a docela nás potěšilo, že jejich vsazování do výbavy není definitivní. Jakmile naleznete lepší předmět a chcete ho vylepšit o ony bonusy, není nic jednoduššího než rozebrat starší kousek a esenci z něj vyjmout. Flagship dobře ví, že akční RPG jsou na sběratelské vášni do značné míry postavené, a tak nabídnou adekvátně silné věci i v několikerém rozehrání. Autoři mysleli i na vyladění předmětů. Jistě nechcete vypadat jako klauni, když se věnujete tak závažné činnosti, jako je záchrana světa. Proto tu je jednoduchý editor, který se s vašim lehkým přičiněním postará, aby vám to slušelo.
Překvapil nás i naprosto intuitivní interface, který sice na pohled přetéká funkcemi, ale lze si ho osvojit za pár minut i bez tutorialu (i ten tu ale pro úplné nováčky je). Prakticky jediné negativum, které nám i po delší době utkvělo v mysli, je určitá fádnost prostředí. Nerozumějte nám ale špatně – jako celek působí poničený Londýn na jedničku a po jeho centrech, zvýrazněných významnými budovami, je radost se procházet. Problém je ale možná ve značné rozloze hry (možná i v zatím nedokonalém generování prostředí). Párkrát se nám totiž stalo, že jsme plnili vedlejší úkol v lineárním koridoru, na kterém nebylo vůbec nic zajímavého. Všude kolem nevýrazné textury a na cestě pouze kosení nepřátel. Není to ale ani zdaleka pravidlem a mnohé úkoly (i vedlejší) se odehrávaly v atraktivních instancích (z důvodu generování se vždy vytváří nová lokace, takže loadingu se nevyhnete).
Bouřlivé diskuze vzbudilo prohlášení, že onlinový mód Hellgate: London bude částečně zpoplatněn. Za zhruba deset dolarů ale hráči budou pravidelně dostávat nové questy, výbavu a uvažuje se i o nových třídách. Neplatící navíc nebudou nikterak omezování, budou hrát prakticky singleplayer, pouze ve více lidech. Šéf vývoje Bill Roper navíc potvrdil, že partičky spolu budou moci tvořit platiči i neplatiči.
Letmé zahrání Hellgate: London v nás tak zanechalo příjemné pocity a zvýšilo naději, že se skutečně dočkáme jakéhosi Diabla 3, pouze s jiným názvem. Fandy můžeme uklidnit i tím, že skutečně nejde o ryzí akci – reflexy hrají roli pouze v případě, že si zvolíte povolání lovce. S ním je potřeba aspoň základně reagovat a mířit. Jinak je hlavní důraz kladen na hodně dynamické RPG, s mnoha schopnostmi, třídami postav, předměty a vším, co k tomu neodmyslitelně patří. Vydání 2. listopadu se tak již nemůžeme dočkat.
